Martin Żelazny, poslední svinenský farář.
„Chodíme sem každý den. Staráme se o ten hrob celá rodina,“ říká maminka svinenského faráře Martina Żelazneho. „Vyřiďte do Svinů, že za ty květy moc děkujeme. Martinovi by se určitě líbily.“
Stojíme nad hrobem, ve kterém spočívá poslední svinenský farář. Po něm na faru už nikdo nepřijde. Staletá tradice je přetnutá. Rozlomená ve chvíli, kdy věřící pravidelně zaplňují kostel. Podle rozhodnutí biskupství budou duchovní správu ve městě zajišťovat kněží z Nových Hradů – je prý jedno, jestli administrátor bydlí v místě nebo dojíždí. Ve Svinech ten názor málokdo sdílí. Chybí fárář, ale pořád ještě schází Martin Żelazny. Jeden z nejoblíbenějších duchovních v celé budějovické diecézi.
Nad Mysłowicemi se přehnala bouřka. Trochu se ochladilo, dusno bylo k nevydržení. Rodina myje hrobku, nejdřív kameny, pak všechny svíce. „Ještě to tu není hotové, tady plánujeme květník a tady zpevněnou plochu, kolem celého hrobu,“ ukazuje Martinův tatínek. Sedíme pak v jeho autě a projíždíme městem, které má lepší časy za sebou. Na hlavním náměstí někdo vytrhal celou řadu domů, ty zbývající nejsou opravené. Z velkorysých secesních činžáků a novogotických paláců se loupe omítka. Silnice jsou plné výmolů. Všechno stojí peníze, a těch tady moc není. Konjuktura přišla s uhlím. Teď se netěží a město zatím hledá novou cestu k prosperitě.
Nebe po bouřce propichují ostré hroty kostelních věží. V tom pěkném, cihlovém, zasvěceném Nejsvětějšímu srdci Pána Ježíše, Martina pokřtili. Právě tady měl i svou první mši svatou. A pak taky pohřeb. Štíhlé věže tvoří panorama Mysłowic. Po druhé světové válce přibyly ještě nové městské dominanty, vysoké paneláky, dotýkající se nejen oblohy, ale i téměř hlavního náměstí. V jednom z nich, v nejhořejším patře, vyrůstal Martin Żelazny. „Sluníčko nám pálí do střechy, v létě je tu horko a v zimě zima. Ale zase máme krásný výhled na město a někdy, při dobré viditelnosti, odtud zahlédneme Tatry,“ říká Martinův tatínek.
Opíráme se o zábradlí balkónu a tiše sledujeme městskou krajinu. Možná tady, těsně pod rozpálenou nebo promrzající střechou, uslyšel Martin volání, které změnilo jeho život. On mu naslouchal, stejně jako lidem okolo sebe. Jeho maminka řekne větu, která mi zní v hlavě i při zpáteční cestě: „Martin miloval všechny stejně, boha i lidi.“ Právě v tom bylo požehnání pro Trhové Sviny.
Jako poutník z Čech jsem se stal hostem Żelaznych, tatínek škrábe brambory a maminka v kuchyni chystá maso. Povídáme si, jedním okem sledujeme televizní debatu a pak závody v cyklistice. Mluvíme o Martinovi. Historky ze života. Příhody z výletů rodiny po Šumavě a Novohradských horách. Zážitky z poutí i cest za hřiby – tatínek je vášnivý houbař, Martin kvůli němu pořídil na faru sušičku. Občas se zasmějí, ale taky hodně pláčou. Je to ještě moc živé. Život jedním šmahem, od narození po smrt. Okamžik, hodiny věčnosti se ani nepohnuly.
Nepustili ho odtud úplně. V malém třípokojovém bytě, který má sotva padesát metrů čtverečních, je Martin na každém kroku – obývací stěnu zdobí velká svíce s Černou věží, kterou míval na faře, na stěnách visí jeho fotografie, na jedné je dokonce se svým idolem – papežem Janem Pavlem II., setkali se krátce po vysvěcení v roce 2003. Mladý kluk na začátku kněžské kariéry. Ještě netuší, že pozná Hosín, Trhové Sviny nebo Benešov na Černou. Uteklo pár let a fotka bledne. Maminka servíruje oběd a Martin to pozoruje zpovzdálí.
Ale jsou tu i jiné snímky a na nich veselé tváře, ve kterých je budoucnost Żelaznych. Dětí vychovali pět a děti už mají také děti. Doma zůstává ještě dcera Karolína. A i v jejím pokojíčku se z jedné fotky směje Martin. Je to momentka ze křtin z konce října 2018. V té veselé tváři je spokojenost a naplnění. Byl mezi svými, Svinům dal své srdce, za jedno velké jich dostal stovky. Teď se mu farníci složili na květinu – vlastně je to největší kytice na celém hřbitově, těžká a vysoká tak, že se nevejde do auta. Żelaznych budou denně dolévat vodu. Je po bouřce, mraky se roztrhaly, hroby jsou zalité sluncem.
