K symbolům Velikonoc neodmyslitelně patří řehtačky. Řehtat se s nimi u nás v Otěvěku začíná na Zelený čtvrtek v šest hodin večer, kdy přestávají zvonit zvony, protože „odlétly“ do Říma. Na Velký pátek se řehtá a oznamuje čas v šest ráno, v poledne a v šest večer. Na Bílou sobotu jsou slyšet řehtači pouze v šest ráno, protože v poledne se zvony vrací zpět.
Letos byla situace ale jiná. Vládní nařízení o omezeném pohybu nedovolilo, aby chlapci mohli tradičně obcházet vesnici a řehtat v uvedené časy. A tak jsme to v Otěvěku pojali po svém. Domluvili jsme se, že každý si zařehtá doma, na své vlastní zahradě, terase, balkóně či jen tak z okna. A ono to fungovalo, bylo to nádherné, řehtali děti malé i velké, ale i dospělí či senioři. Nikdo z „domácích“ řehtačů nelenil a všichni poctivě vstávali i v šest ráno, jen aby mohli sousedům zařehtat. A tak se nakonec Otěvěkem tradiční řehtání přeci jen ozývalo.
Na květnou neděli připadá jiná zajímavá tradice – pekání vajec. Pekání je souboj v ťukání zdobenými vajíčky. Vždy dva vylosovaní soupeři zkouší pevnost skořápky svého natvrdo uvařeného vajíčka. Vítězem se stane ten, jehož vejce vydrží i přes pekání s neporušenou skořápkou. Pokud se jednomu z hráčů proboří špička a pak i druhá strana vajíčka, prohrává a vejce putuje do vlastnictví protihráče. A tak to jde pořád dokola, dokud nezůstane poslední vajíčko neporušené. Jeho majitel se stává vítězem.
Ani tato pěkná tradice nemohla být uskutečněna, a tak proběhla alespoň domácí rodinná kola v pekání vajec.
Je hezké, že i v době velikonočních svátků se sice omezeně, ale přesto dodržují místní tradice. Jsme v tom spolu!
